Za pozornost stál v tomto týdnu obsáhlý rozhovor s nadcházejícím guvernérem ČNB Alešem Michlem, ve kterém se kromě nastavení měnové politiky a reakce koruny na oficiální jmenování nového guvernéra rozebíralo například i to, jak by se mohlo nakládat s vysokými devizovými rezervami ČNB.
Michl několikrát zmínil vizi zvýšení výnosu z devizových rezerv tak, aby výnos z rezerv dlouhodobě převýšil náklady na pasiva centrální banky, což jsou především vklady komerčních bank, které ČNB úročí. Vzhledem k výraznému zvýšení sazeb v poslední době tak samozřejmě v tomto směru vzrostly i úrokové náklady ČNB.
Michl dále zdůraznil, že jsou pro něj důležité rozvaha a výsledovka ČNB, které stále stojí tak trochu stranou pozornosti. Většího výnosu z držby devizových rezerv by se mělo dosáhnout zvětšením podílu akcií a zlata na úkor nyní jednoznačně převažujících státních dluhopisů vyspělých ekonomik v Evropě a v Americe. Výnos z držby devizových rezerv by pak byl použit k doplňování rezervního fondu a část zisku by mohla být odváděna i do státního rozpočtu.
Nové nakládání z devizovými rezervami dává určitě smysl, ale má jeden obrovský háček. A tím je skutečnost, že ČNB je institucí, jejímž primárním cílem není dosahování zisku a tím se i zásadně liší od komerčních bank a soukromých subjektů obecně. Větší orientace na ziskovost devizových rezerv sebou nese riziko, že ČNB kromě svého hlavního mandátu cenové stability, bude až příliš tlačit na výnosy, což může být výsledně kontraproduktivní pro dosahování hlavního cíle.
Zároveň se ČNB může sama dostávat i pod větší politický tlak, pokud si politici zvyknou na pravidelný přísun peněz do státního rozpočtu od ČNB. A nejednalo by se o malé částky (řádově jsou reálné vyšší desítky miliard korun). Změna nakládání s devizovými rezervami je sice stále zatím hudbou budoucnosti, ale tato změna může docela zásadním způsobem ovlivnit vnímání a ukotvení pozice ČNB.
Hlavní argumenty Aleše Michla pro boj s vysokou inflací zůstávají neměnné – (1) vyšší úrokové sazby proti normálu, (2) snížit míru zadlužování země a (3) připustit růst mezd maximálně o tempo produktivity práce. Tato kombinace protiinflačních opatření je na první pohled smysluplná, avšak obratem je nutné zmínit, že jak vládní hospodaření, tak i vývoj mezd jdou mimo kompetence ČNB.
U vládního dluhu navíc platí, že nižší sazby zlevňují obsluhu vládního dluhu, ale jako protiargument lze obratem použít, že snižují i ochotu vlád restrukturalizovat vládní finance. Pokud jde o mzdy, tak jejich minimální růst je při skoro 15% inflaci bezesporu skvělý nástroj na rychlé omezení poptávkové inflace, ale zároveň i „skvělý“ způsob jak dostat ekonomiku stejně rychle i do recese. Ostatně další prudký pokles spotřebitelské důvěry v květnu naznačuje, že domácnosti mohou v nadcházejících čtvrtletích začít opravdu razantně omezovat spotřebu.
Výsledně jsou některé vize, které A. Michl avizuje, nesporně zajímavé, revoluční a reagují na dynamické změny na poli centrálního bankovnictví od r. 2008. Jak to však často bývá, tak ďábel se skrývá v detailech.
Autor je analytik společnosti Akcenta
