Červencové růsty spotřebitelské inflace v ČR (17,5 % r/r) i v USA shodně zaostaly za tržními odhady a v případě ČR i po dlouhé době za inflační prognózou České národní banky (ČNB) s 18,8 %. Obratem se objevila řada komentářů, že inflace již dosáhla vrcholu (to platí primárně pro USA) a že to nejhorší je již za námi.
Debatu o kulminaci spotřebitelské inflace (CPI) v tomto týdnu přiživilo i červencové zpomalení tzv. výrobní inflace (PPI) v ČR na 26,8 r/r a rovněž i rozhovory s centrálními bankéři Evou Zamrazilovou a Janem Fraitem.
Je tedy vrchol spotřebitelské inflace vyjádřený jako meziroční změna cenové hladiny skutečně za námi či skoro za námi?
V tomto ohledu jsme bezpochyby blízko inflačního vrcholu, ačkoliv inflace podle mého skromného odhadu bude kulminovat až v nadcházejících měsících kolem 20 %. Ještě důležitější je však podle mě to, jak rychle se inflace (meziroční změna) vrátí zpět ke 2 %, tj. k inflačnímu cíli ČNB. Horolezeckou terminologií, jak rychle sestoupáme z vrcholu do základního tábora. Příběhů o tom, že cesta dolů může být často ještě obtížnější než cesta na vrchol je celá řada a bohužel to platí i pro sestup současné inflace na zmíněná 2 %.
Pokud se podívám na poptávkovou stranu, tak zde se začíná objevovat stále více náznaků, že růst spotřebitelské inflace kvůli převisu poptávky začíná slábnout. Extrémně vysoké ceny energií a potravin znamenají to, že řada domácností musí omezit výdaje v dalších oddílech spotřebního koše.
Rovněž efekt útrat tzv. covidových úspor začíná slábnout. Předchozí zvyšování úrokových sazeb ČNB se již začíná pozvolna odrážet ve zpomalení tempa růstu cen nemovitostí, což je skrz tzv. imputované nájemné důležitá složka inflace. Blížící se hospodářská recese hovoří rovněž pro slábnutí poptávkových inflačních tlaků.
Je zde však minimálně jeden velký otazník a tím je mzdově-inflační spirála. Čím více bude zaměstnancům pokles reálných příjmů kompenzován růstem nominálních mezd, tím větší je pravděpodobnost, že se dostaneme do smyčky – vyšší růst mezd, nižší pokles inflace, což opět povede k většímu tlaku na růst mezd.
Pokud by se, byť i částečně, tato mzdově-inflační spirála realizovala, tak se inflace bude ke 2 % vracet pozvolněji a udržitelné dosažení 2 % může být i poznání problematičtější. Termíny jako inflační očekávání ekonomických subjektů či fiskální politika vlády ponechávám stranou.
Při pohledu na nabídkovou stranu začíná zřetelně zpomalovat růst cen komodit. V červencové výrobní inflaci je to velmi dobře patrné např. u ropy či u průmyslových kovů a částečně i v zemědělství, ačkoliv zde je i zřetelný vliv sezónnosti.
Co však zatím rozhodně neklesá ani nekulminuje, jsou ceny energií. A s ohledem na geopolitické riziko je výhled na vývoj cen energií extrémně nejistý a dvouciferný růst cen elektřiny a zemního plynu pro domácnosti se může i kvůli časovému zpoždění udržet až do roku 2024.
Výsledně tak sestup inflace ke 2 % může být pomalejší, než očekává v nové prognóze ČNB (2,1 % pro 2. čtvrtletí 2024). Nehledě na to, že všechny prognózy, byť sebelepší, mají své limity. Jen pro připomínku, když ČNB před rokem, tj. na začátku srpna 2021, zveřejňovala novou prognózu, tak v ní pro letošek (rok 2022) odhadovala růst spotřebitelské inflace o 2,8 %.
Aktuální prognóza inflace pro letošní rok činí podle ČNB 16,5 %! I takové změny se mohou dít a tím v žádném případě nechci shazovat prognózy ČNB (patří k tomu nejlepšímu, co je k dispozici), ale jen konstatovat, že přílišné spoléhání na modely a na přesná čísla se nemusí vždy vyplatit. Prognóza se s následnou realitou může totiž opravdu hodně míjet, což dokazuje letošní rok.
Autor je analytik společnosti Akcenta
